Cesta za láskou

Hrabě z Wachau
Jsem citově okoralá. Jako krajíc chleba, který někdo zapomněl na kuchyňské lince a on tam leží už několik dnů. Chybí jen málo, aby ztvrdl na kámen a rozpadl se v prach.
Přesto anebo právě proto se mi docela daří v mé práci. Píšu knihy, vystupuji v v televizi a taky jsem pronikla až za hranice, protože čtyřikrát za rok mám talk show v jednom kulturním domě v Rakousku blízko našich českých hranic. A právě tam se to stalo.
Protože královna Alžběta II. nedávno oslavila své devadesáté narozeniny, a protože se připomíná sedmisté výročí narození Karla IV., tak jsem si do své rakouské talk show pozvala jednoho staršího, ale pořád dost atraktivního rakouského hraběte, jednoho protivného českého historika a jednu vychrtlou novinářku, jejíž specializací je modrá krev.
Naše talk show proběhla nebývale dobře. Kladla jsem decentně rafinované otázky a mí hosté na ně srdečně a fundovaně odpovídali. A pak byl konec a pan hrabě si mne vzal stranou a pošeptal mi:
“ Jste sympatická a krásná žena. Závidím vašemu manželovi, že vás má.“
A já jsem řekla:“ Můj manžel umřel.“
A hrabě , místo, aby posmutněl a projevil mi soustrast, tak zaržál nadšením a zvolal:
„Tak to za mnou musíte přijet ke mně na zámek!“
Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak hraběti bíle svítí jeho vlastní zuby, že měří přes metr pětaosmdesát, že je dlouho rozvedený a že v jeho očích nevidím jen všechna ta panství, která mu patří, ale taky vášeň, kterou postrádám tak dlouho.
V tu chvíli jsem se vznesla jako kdyby do mně napumpovali hélium.
Okoralý krajíček se proměnil v sladký koláček.
“ Určitě přijedu !“ vypískla jsem nadšeně . A pak náš směle vyvíjející se vztah přerušil ředitel kulturáku, který mi nešetrně sdělil, že na mne čeká auto, které mne odveze do Prahy.
Hrabě se usmíval, já se taky usmívala. Plaše, chtěla jsem totiž, aby hrabě pochopil, že jsem pořád tak nějak dívče, snad přímo panensky cudná a přitom dychtivá jako jsem byla kdysi.
“ Nepotřebujete si před cestou odskočit?“ zeptal se mne ředitel.
Od zhruba svých sedmi let před všemi muži tajím své fyzické potřeby, ale dřív než jsem stačila říci: „Ne! Protože já piju jenom rosu a maximálně si zobnu okvětního plátku růže… proč bych si odskakovala?!“ tak hrabě řekl:
„Ano,! Odskočím si rád.“
A protože hrabě byl tak samozřejmý, tak jsem taky kývla.
Ředitel nám vlastnoručně odemkl svůj přísně střežený, privátní záchod. Zkontroloval, zda je v bezvadném stavu a hrabě mi dal galantně přednost.
Byla jsem psychicky vyřízená. Nemám ráda posluchače při mých intimních činnostech a už vůbec ne, když je to šlechtic.
Soukromý záchod rakouského ředitele byl nejmenší záchod na světě. Komůrka měla tak metr a půl , takže jsem se nejdřív musela plazit po zdi a teprve pak jsem mohla zavřít dveře a spustit se na mísu. Má hrůza, že by mne mohlo být skrz dveře slyšet, byla tak silná, že jsem své močové cesty zredukovala na šířku nitě a můj močový měchýř svou běžnou dávku omezil na tenký pramínek. Byla jsem tichá jak kočka ve tmě. Ulevilo se mi. Bylo po všem. Asi i proto mne zachvátila vlna nespoutané radosti. V záchvatu absolutní euforie jsem toaletní papír neodtrhla jako normálně, ale mávla jsem furiantsky paží jak dirigent, který svůj orchestr vede do finále.
Mé gesto roztočilo celou toaletní roli, která šílenou rychlostí chrlila papír, že jsem si hned vzpomněla na pohádku hrnečku vař. Z držáku se odvíjely nekonečné metry, které jak girlandy zaplnily miniaturní komůrku.
Na jednu vteřinu mne napadlo, že to takhle nechám, že prostě vyjdu jako by nic, a že budu předstírat, že to s to s tím papírem provedl někdo přede mnou… Oblékla jsem se. Maminka mi vždycky říkala, že musím dbát na to, abych každou katastrofu řešila důstojně. Pokusila jsem se v záplavě papíru najít začátek. Nešlo to, mávala jsem zběsile rukama jak gymnastka při sestavě se stuhami. Mé pohyby byly na křehkou toaletu příliš. Poklop nad mísou se uvolnil z umělohmotných pantů a s rachotem spadl na dlaždičky.
„Jste v pořádku?“ ozval se ředitel…
„Už jdu“, vypískla jsem, i když se mi na čele dělaly obrovské krůpěje potu. Stékaly mi do očí a rozmazané mascaro nesnesitelně pálilo.
Zřetelně se mi vybavila vzpomínka, jak jsem jednou byla na zámku Hluboká a tam nám průvodkyně ukázala místo, kam i pan král chodí sám. Byl to výklenek s malinkatým otvůrkem na kamenném sedadle. Průvodkyně nás tehdy informovala, že naši předci byli mnohem drobnější než jsme my, a že proto i jejich toalety byly mnohem subtilnější než dnes.
Bylo mi jasné, že kdyby hrabě uviděl škodu, kterou jsem napáchala, řekl by si: „Tak ta se ke mně nevejde! Ta mi by ještě zbořila celý zámek!“
Bušilo mi v hlavě. Poklop se zašprajcoval za rezervoárem a jak jsem se k němu nahnula, tak mi z krku sklouzl popruh mé elegantní, červené, kabelky a ona se žbluňknutím sjela do mísy. Na moment jsem měla pocit, že mám zlomený vaz. Pak se ve mně probudila prvoligová tenistka a smečujícím švihem jsem tašku z mísy vytáhla. Kabelka vylétla velikým obloukem. Narazila do stropu, zakalenou záchodovou vodou ohodila všechny čtyři stěny a spadla mi na obličej.
Možná tak sekundu jsem byla v bezvědomí. Pak mi došlo, že kabelka neměla zapnuté všechny kapsičky, a že mi z ní do mísy vypadl mobil. Když jsem ho konečně vylovila , sjely mi si z nosu brýle, na které jsem si vzápětí šlápla.
Ani po nájezdu několikačlenné heavy metalové kapely v heroinovém rauši by záchod nevypadal hůř.
Vyšla jsem z něj asi po dvaceti minutách Byla jsem poprášená omítkou, s brýlemi nakřivo, s černými čmouhami na obličeji, pod mou kabelkou se dělaly louže a já měla výraz maniaka, který právě rozčtvrtil hned několik mrtvol najednou. Nedívala jsem se napravo ani nalevo, jen jsem šla ven. Pryč od hraběte, pryč od koláčku ke skývě , z které brzo zbyde jen prach….

A jak to dopadlo? No… Ve Wachau na zámku je záchodů patnáct. A deset je jenom mých!